Privát Praha, máme to v rodině

Nikdy bych neřekl, že v tématu privat Praha figuroval i můj dědeček. Byl černá ovce rodiny a nikdy se o něm moc nemluvilo. Zemřel na dnešní dobu relativně mlád, ale v prvorepublikových dobách bylo 46 let už docela požehnaný věk. Na jedné rodinné oslavě, uznávám, že jsme byli všichni pod vlivem dobrého jihomoravského vína, se začalo vzpomínat víc, než je u nás zvykem. Porušil jsem konvence a natvrdo se zeptal. „Co děda Karel, vlastně o něm nic nevím.“ 

Následovalo trochu zaražené ticho, ale víno evidentně nevhodné otázce dost obrousilo hrany. A tak se ukázalo, že část rodiny byla tehdy velmi, ale velmi pobožná a dědeček to špatně nesl. Nechápal biblické zázraky, zato jako účetní moc dobře chápal nedaněné příjmy církve. Jak chce danit dary vybrané po mši, že? A tak trochu naschvál, a trochu sobě pro radost začal navštěvovat jeden pražský privát. Muselo se to provalit, takové věcí nelze tajit dlouhodobě. Jenže na privátu se na pobožnost nehrálo, děda ho navštěvovat nepřestal a když posléze umřel na ryze světskou nemoc, prohlásila to rodina za boží trest. Myslete si co chcete, ale já osobně myslím, že děda tam si chodil pro odměnu. Dokonce prý se šel jednou natruc vyzpovídat ne proto, aby mu byly odpuštěny hříchy a porušení desatera, ale aby se pochlubit panu faráři, jak si dokáže život užívat. Nevím jestli je to pravda, ale pokud ano, tak děda mi byl hned o dost sympatičtější.

Rodinné historky jsou u nás vůbec zdrojem bizáru. Jakýsi bratranec se prý na privátu v Praze tak nešťastně zamiloval, že odešel do francouzské cizinecké legie, odkud už se nevrátil. Nezahynul, jen nějak k Čechám přestal tíhnout. V rodině o pražském podniku, na rozdíl od nešťastné lásky, nepadlo ani slovo. Skoro si říkám, kolik podobných tajemství se přede mnou v rodinné historii ještě skrývá. 

Na druhou stranu je vidět, že jsme rodina živá a pestrá. Mimochodem dědeček Karel má kořeny v Polsku, takže polština, zejména slovo hledat, je u nás běžným zdrojem vtipů. Pro ty, kdo polštinu neovládají doporučuji si skrz překladač nechat přeložit větu „hledám dítě v obchodě“. A nepřeříkávejte si to nahlas.

Z rodinných historek přihodím ještě jednu. Moje maminka je poměrně cholerická bytost. Spravedlivá, hodná, ale občas prudká. Jednou se pohádala, nevím proč, se svou maminkou a v afektu řekla, že než aby tu (doma) zůstala, raději skočí z mostu. To bylo v době, kdy se na mostě ještě platilo mostné, tedy drobný peníz za vstup. Babička nezaváhala a podala jí potřebný obnos. „Chceš-li skočit z mostu, musíš se na něj nejprve dostat.“ To na maminku platilo. Rozplakala se, usmířily se a o nějaký čas později jsem se narodil. Vlastně mi, nenarozenému, babička, zachránila život.

Naštěstí jsem prudkou povahu po mamince zdědil jen částečně. Někdy se nechám vytočit, ale je to opravdu velmi vzácné. Naopak jsem velmi tolerantní. Zatímco maminka nikdy nepochopila, že tetování je trend a náušnice u chlapců jsou normální, já to každému přeji. To, že nepotřebuji mít tělo zdobené inkoustem a celou krásu získat během bolestivé procedury neznamená, že to odsuzuji. Stejné je to s piercingem. Nechci si nechat zbytečně propichovat kůži, ale moje dcera už ozdobu v nose má? No a? Je to její život, její nos.

Různé kultury se zdobí různě. Kdybych bydlel na Novém Zélandu, asi bych byl po vzoru Maorů tetovaný po celém těle. Nesmírně jim to sluší. Dokonce i tetování na dívčí kůži, když je vkusné a elegantní, se mi líbí. Ovšem něco jiného je elegantní dívčí kotník nebo vymakaný biceps zápasníka a něco jiného je moje tělo. Nevím proč, ale nikdy jsem netíhnul k žádnému typu zdobení. A teď už nemá smysl s tím začínat.